Letosni vanocak jsme opet vyuzili uzasne chaty Skarkovic rodiny, za coz DEKUJEME. Tentokrat to se slejzanim nebylo tak napinave jako loni a ani autobus nam ujet nezkousel, takze byl celkem klid. Sice mi kluci v buse chteli vymluvit wowkem diru do hlavy, ale nakonec jsem prezil, neb byli rozumni. Do Jizerek je daleko, ale dojeli jsme dle planu. Vsude bylo neskutecne mnozstvi snehu, z cehoz meli deti patricnou radost. Jako spravni skauti jsme pohrdli pohodlnejsi cestou po silnici a vyrazili jsme cestou. Zpocatku byla take protazena, ale po chvilku silnicka odbocila a po nejakem dalsim pokracovani ani vidu ani slechu. Torro nadsene vyrazil do snehove plane, ja jsem zkusil opatrne rici cosi o moznosti navratu an silnici. nakonec jsme usoudili kudy vede cesta a vydali se primo. Energie malych prorazecu cesty dlouho nevydrzela a uz jsme najeli na polarnicky system proslapavani cesty a stridani v cele skupiny. To usetrilo vetsine lidu spoustu sil, ale nam tezsim to moc nepomohlo. Na druhou stranu kdyz jsem byl sam vepredu, tak jsem myslel, ze po par stech metrech umru vycerpanim. Mara nam vysvetloval, jak to neni fer, ze je na nej snih moc hlubokej, a ze je nejmladsi, ale na to uz jsme zvykli. Po boji jsme se dostali alespon do lesa, kde to jiz bylo o trosinku lepsi. Nakonec jsme se dostali az na krizovatku se silnici,a pak uz to bylo snadne. Jen par poslednich metru bylo opet napinavych a pak samozrejme take vyhrabat dvere aby sli otevrit. Pak jeste ze snehulaku udelat deti, abychom je mohli pustit dovnitr, zatopit a uz bylo dobre. Poskladali jsme se vsichni do jednoho pokoje a sli se najist a trosku pokecat a poblbnout dolu.
V noci se podarilo zajistit dostatek tepla, misty az moc takze snad nikdo nemel problem se zimou. Po ranu drobna rozcvicka, a cekani na snidani, protoze je jeste stale na ceste. Pak kdyz jsme se pustili do uvodu etapove hry, ktera je letos na motivy Keltu, tak kluci jidlo dovezli, ale zase nebyl kdo byho prinesl. Navic s parkovanim v zavate Jizerskohorske vesnicce byli trosku problemy. Ale i to jsme zvladli, nakonec se i najedli a pak uz jsme pakovali vlcaky ven. Ti po nejake dobe opravdu z bleskem vyrazili do kopcu, a skauti zatim vymejleli co s jidlem a dalsima vecma. Pak meli svuj specialni program ktery zahrnoval jak prakticke zalezitosti, tak nejake hry na sikovnost ci komunikaci. Jen se tedy protahnul vice nez jsme cekali a tak jsme za chudakem Bleskem s vlcatky vyrazili dosti pozde. Ty si vyzkouseli etapku a par her a potkali jsme je zrovna kdyz se snazili o obed. Zaskakali jsme si do snehu, probehli se zavejemi, kde vlcata porazila skauty, enb tem dosla na dvojnasobne trati energie a pomalu se vydali zase zpet. Pri hrach ve snehovych tunelech (normalne cestickach) dostal Torro zajimavy napad ze kdyz je mu v rukavicich zima, tak je zahodi a strci ruce do snehu. Nasledoval tradicne nejhosri den jeho zivota, ale i to uz tak nejak patri ke koloritu vanoc. Jen ho premluvit aby dal pacicky do tepla na do snehu byla narocna uloha. Tak jsme pomohli nejakemu chudakovi, co nemohl vyjet a vydali se predcasne do chaty. Overovali jsme i teorii ze kdyz clovek bezi dostatecne rychle, tak se nestihne propadnout do snehu, ale nakonec se behy vyjhravali i kotouly. Nekteri take jiz behem dne prisli na to, ze snih dokaze byt opravdu tvrdy.
V chate uz nas cekali pripravene pomazankya vse bylo na nejlepsi ceste k pohodovemu veceru. Sazky na chlebicky byli letos spise mirne, a ani trest za nesplneni nebyl vypsan. Po par hrach, kdyz uz vsichni slintali jsem se do nich pustili, a byli moooc dobre. Pri jedne z her dostala jedna skupinka za ukol predvest vylustit predvest vylustit… pantomimicky toto:

„Smutny mim odjel do Ameriky. Tam hledal byt a kdyz ho nasel tak ho zabil cistic zachodu. Zabil ho cernou ruzi v opustenem dome. Urizl mu nos a strcil si jej do kapsy.

No a pak ze dnesni deti nemaji fantazii. Ja bych takovou blbost nevymyslel, natoz abych chtel po nekom aby ji pantomimicky predvedl. Oproti tomu klokan co hopsal po pousti zakopl o sutr a nasel pod nim chlebicek, ale mel smulu, protoze tyhle nemel rad byl uplne pohodovej. No muzete se na videu brzy podivat, jak si s tim Martin poradil, obzvlast uvod a uriznuti nosu se mu povedlo, mezitim holt par veci zmizelo, ale kdo by se divil. Na druhou stranu, pribeh o boxerskem zapase, ktery z toho nakonec vzniknul necekal asi nikdo. Doslo samozrejme i na cukrovi,ktereho bylo jako vzdy moc a moc a bylo moc dobre. No a i tradicnich karpat se kluci dockali. Nasi skauti si prvne vyzkouseli jake to je hrat slepou priseru uprostred tajmenho hradu, a zatimco kozlik si to uzival az do konce, Martin zbehnul k funkci hledace, ktera mu sla lepe.
A jako obvykle najednou byla pulnoc a bylo treba zahnat deti do spacacku trosku si jeste pokecat a pak hura za nima. No a rano uz tradicne baleni, nejaka hricka uklid a rychle na bus. Jeste posledni snehova bitva, ktera trosku znechutila nektere pobliz stojici ne zas tak stare, ale myslenim prestarle spolucestujici (Jak muzete ty deti nechat hazet po sobe snih … – upozornujim, ze po nich jsme jej nehazeli) a nasledne i ridice autobusu ktery prej nevozi lidi od snehu ani v zime. Nakonec nas vsak nabral, a tak se vetsina kluku mohla v klidu na zpatecni ceste prospat, coz uz je take vanocni tradice. I pres neucast nekterych skautu (byli studovat v americe) a dokonce i Fury (skola) se vyprava pekne povedla a budem mit priste co delat, abychom vanocak jeste vylepsili.