Na prvni letosni vypravu jsme se vydali do trampskeho raje na Brdy, presneji primo na Plesivec. Moc jsme to tam neznali, ale to nam zas tak moc nevadi. Bohuzel nekteri avizovani ucastnici nedorazili, a o to vic je potreba ocenit Martina, ktery prijel vlakem asi ctvrt hodiny pred odjezdem naseho vlaku, rychle se prevlekl a vyrazil hned s nami. Uznani samozrejme zaslouzi i obetava maminka, ktera mu na nadrazi dovezla veci.
Po te co jsme decka premluvili aby se rozloucili se svymi batuzky a nechali je ulozit do zavazadlovych sitek, zavladla pohoda a vypraveni vseho mozneho. Prestup jsme take zvladli bez problemu a tak jsme v klidku a pohode, i kdyz za sera, vystoupili pod bajnym kopcem a zahradkou slavneho Fabiana. Uvidime, zda nas poskadli, nebo nas necha si uzit par krasnych dni. Cestou do kopce vlcatka stenala jak mali ufnukanci, ale teorie mysleni na neco jineho obcas pomahala. I kdyz vykriky Playstation Playstation Playstation nebyli uplne to co bychom chteli slyset. Predpoved byla neprizniva, a tak jsme brali stany, tudiz bylo potreba po tme najit nejake vhodne rovne misto, coz se hlavne diky kamenitemu podlozi nedarilo uplne snadno. Nakonec jsme ale uspesni byli a rychle rozdelili tymy pod vedeni skautu ke stavbe stanu. I pres pocatecni nejasnosti o delce tyci a vymene soucasti mezi tymy brzy staly tri stany a my jsme si mohli dat vecericku u ohnicku. Pak jsme trosku pohovorili, trosku pohrali na kytaru a zalezli k zaslouzenemu odpocinku.
Rano me prijemne prekvapili vlcatka, co nepovidali, ale ven vypadli a nas kteri si spanku vazime spat nechali. Neprijemne zase lesaci, co zacali svazet drevo kousicek od nas, ale nakonec si nas asi ani nevsimli. Taky budik ktery jsem zapomel preridit a ozval se v casnych ranich hodinach nebyl uplne fer, ale to se holt stava. Dostat kluky ze spacaku nebylo jednoduche, a musel jsem pouzit i mechanicke donucovaci prostredky, ale na rozcvicce se jiz chovali vsichni vzorne. Pak jsem si dali snidani, kterou vetsina mladezniku resila jeste z domacich zasob (ale na schovane rizky si nevzpomeli 🙁 ), a tak nam jidla zbylo docela dost. Jeste nejaka hra a pak hura na kopecek. Tu jsme radne zasiskovali a zablbli a uzivali si pohodoveho dne, kdy na nas jukalo slunicko i pres pesimismus meteorologu. A zatimco se deli souboje dle vekovych kategorii, Fura stihnul vesele pobouldrovat. Pak jsme se na kameny i skalu vypravili i my. Zatimco kluci kreslili, ja jsem zkousel fotit, a dopadlo to vrhem krytky ze skaly. Nastesti prezila. Tez jsme prodebatovali brdsky radar. Ne ten co tam stat nebude, ale pro rizeni leteckeho provozu (puvodne jsem myslel, ze je to ten meteorologicky, ale ten je az na vrcholu Praha, jak jsem si po navratu zjistil), jez tam jiz davno stoji. Pak jsme se zkouseli schovavat v podrostu a nekterym se to i povedlo. Kozel dokonce tak dokonale splynul se stromem, ze jsem ho nevidel i kdyz jsem byl primo pod nim a on na me mluvil. A protoze vsichni meli uz hlad, vyslali jsme cetu vyrobit obed. Se zbytkem jsme sli pro vodu do studanky, ale byla dale nez jsem si myslel. Tak jsme s deckama vyrabeli siskove veze, a pak je zase bourali, coz bylo hrozne smutne, neb jsou to kluci ne zas tak sikovni. Kozlik s Cyrilem mezitim prinesli vodu od studanky. A protoze jsme skautici, vydali jsme se k taboristi nahodnou cestou lesem. Kozlik nas uspesne provedl lesem, skolkou i svahem az primo ke kempiku, kde uz chladl obed. Tortelinek sice nebylo hodne, ale nejak jsme se najedli a uzili si poledniho klidu. Pak jsme opert dali nejakou hricku a vydali se na okruzni cestu Plesivcem. Po ceste jsme hledali skryte chrestici vajicko, a prekvapive se Martinovi podarilo ho pred vetsinou vlcat zatajit i pri lezeni po skalach a stromech, a az seskokem ze skaly se po dlouhe dobe prozradil. Je pravda, ze Kozlik ho odhalil hned, ale ti dva maji zvlastni vztah, tak buh vi jak to bylo. Pri vyhodnocovani otazek ceho si kluci vsimli po ceste jsme zjistili, ze zas tak pozorni nejsou. Navic jsem suverene vyhral sazku o vysku Pradedu, coz je jedno z mala cisel, ktere si ze skolnich let pamatuji. Martin s kozlem si nasli luxusni misto na lezeni na skale s nohama na strome, ale pak meli drobny problem dostat se dolu. Protoze se uz trochu stmivalo, pospichali jsme k Smaragdovemu jezirku tak intenzivne, ze jsme trosku pobloudili. Brzy jsme si to uvedomili a pak se zase rychle nasli. Protoze uz bylo sero a zima, nikomu se do vody nechtelo a tak jsme se moc nezdrzeli. Torro to tu zna, jezdi sem trempovat, a tak nam rekl o studance po ceste. Kdyz jsem ho pak pozadal at nas tam dovede, najednou dokazal udrzet velmi rychle tempo skupiny celkem bez problemu. Studanku skutecne objevil, a tak jsme naplnili lahve. Decka jsme poslali napred, a ac nenasli rozcesti dorazili kam meli. My s Furou jsme rozcesti nasli, ale i my jsme minuli viklan. A protoze dobrodruzstvi je nase, i v noci jsme se vydali zkratkou pres nepriznivy teren. A i kdyz nejaci pesimiste tvrdili ze umrou (uz me to vubec neprekvapuje, rikaji to kazdou chvilku) prezili jsme a taboriste opet nasli. Udelali jsme veceri a protoze byli vlcatka nejaci unaveni, zrusili jsme planovane nocni akce a nechali je jit spat. I kdyz nam bylo jasne, ze budou ty potvurky brzo vstavat. Vytahli jsme jeste kytaru, ale i my jsme brzy zapadli do spacaku.
Rano uz vlcaci tak tissi nebyli, ale dalo se to prezit. Dali jsme si rozcvicku s par hrama, neb bylo potreba pripravit diskoteku. Pak baleni, par her. Velci se vydali pro vodu a na prohlidku viklanu, aby jsme nemeli mezeru ve vzdelani. Kdyz se vratili tak dobaleni rychly obidek a hura na vlak. Tentokrat bez casovych problemu, i s posezenim na zastavce. A pak uz vlacek kluky navracel zpet do civilizace a k rodicum.