Na letošní velikonoce jsme naplánovali puťáček pouze pro starší. Vybrali jsme si Brdy, ale nakonec nám počasí udělalo čáru přes rozpočet. Předpověď byla velmi nepříznivá a tak jsme vyměkli a nakonec vymysleli variantu s přespáním v chatách.

První den jsme se vydali do Českého krasu, navštívili nějaké jeskyňky a poznali kromě důsledků Archimedova zákona i slibované rozmary počasí. Bylo opravdu aprílové a sněhová přeháńka tající na nás byla střídána sluníčkem a vedrem. Také jsem se dozvěděl, že jsem opomenul již pár let návštěvu některých míst, že by to stálo za nápravu. Ač jsme byli zabláceni od hlav až k patám, překvapivě nás z vlaku nevyhodili a tak jsme se mohli v klidu vrátit na noc do naší milé klubovny.

V pátek jsme se vydali na první část plánované Brdské cesty. Počasí pokračovalo ve svých rozmarech a tak bylo velmi těžké každou chvíli neměnit oděv. Po krásných výhledech na Vltavu, jsme prošli krásným údolím nad Černošicemi a oběd si dali na Černolických skalách. Trošku mě překvapilo, že na ně nikdo z kluků nevylezl. Pokračovali jsme dál po hřebeni, kde se střídala suchá místa s bažinami až na Skalku nad Mníškem. Tam jsme si dali občerstvení z vlastních zásob a pokračovali na bývalou raketovou základnu. Tam jsme dorazili již za šera a tak jsme si ji moc neužili. Navíc jsme se nedostali cestou dál a museli jsme se vrátit, což naše putování prodloužilo o pár kiláků. Zebra na to reagoval žádostí o povolení výhružně hrozit pěstí a když jej dostal i symbolicky třikrát zahrozil. Mojmír si zase vykřičel na večer kakao. Postupně začala být opravdu tma a putování se stávalo stále zajímavější. Tomu napomohlo i setkání se stádečkem divokých prasat, obzvlášť po té co se objevila i selátka, která staří nechali poblíž nás bez dozoru. Báli jsme se jejich návratu a rychle jsme pokračovali na Stožec. Odtud už jen pár kiláků z kopce a přivítala nás naše chata, kde se již pěkně dlouho topilo, dostali jsme slíbené kakao i nějaký zákusek a někteří nejmenovaní zvířecí jedinci tradičně vytuhli ještě než jsme vyrobili večeři.

V sobotu jsme vstávali poměrně pozdě, protože když budík zazvonil, všichni byli stále ještě moc mrtví. Zvolili jsme pak alternativní zakončení přes Zlatý kůň a Koukolovou horu do Popovic. Po cestě se Mojmírovi povedlo nejen zůstat někde vzadu, ale jít pak někam úplně jinam, neb prý ten kopec byl hezký. Naštěstí umí dobře houkat a tak jsme se nakonec našli. Zebra od hrození pěstí přešel na hrozbu kamenováním a začal mi počítat kameny za odměnu. Ta značně narostla, když se na Zlatém koni dozvěděl, že se musíme kus vrátit, abychom mohli jít dál. Překvapivě ale čím víc jsme měli kilometrů v nohou, tím víc měli kluci energie a více blbli. Asi je škoda, že jsme to zabalili a nepokračovali dále. Prolezli jsme si Aksamitku, jeskyně na Koukolce a nechali se vycukat výlukovým jízdním řádem, ale nakonec jsme v klídku odjeli domu do Prahy.
(( a v pondělí pak místa našeho výletu pokryl sníh ))