Vždycky jsem chtěl aby nás na výpravu jeszdilo dost, a konečně se to povedlo.  A to někteří bohužel ještě marodili. Protože Marek s Tadeášem už od rána připravovali pomazánky, salát a další nezbytnosti, mohli jsme se sejít v klidu na Bořislavce a rovnou vyrazit na nádraží. Tam jsme nabrali další a nakonec dorazil i poslední opozdilec Ham, který se stihnul pro jistotu ještě znovu ztratit. Termín byl podle všeho velmi oblíbený, neboť vlak již byl plný dalších skautů i jiných dětských oddílů. Díky tomu jsme po prolezení celého vlaku stejně zústali na chodbičce.  V Benešově jsme spolu s dalším oddílem přestoupili do jednovozového motoráčku ale i tam jsme se vešli.  Ve Vlašimi jsme nechali vedení na Svatíkovi, aby si to mohl splnit do stezky, ale když zamířil špatným směrem přes řeku, museli jsme zasáhnout. Cesta podle Blanice byla rozmočená a zajímavá, ale až na poslední kousek nikdo neměl problém. Díky navigaci místních jsme našli zkratku a za chvilku jsme už obdivovali srub na skále. Pojedli jsme zásoby od maminek a něco si zahráli. Pohyb po slepu v těžkém terénu nebyl vůbec snadný, i přesto se někteří vrhali dopředu pohlavě a bezhlavě. Pak jsme si dali něco klidnějšího dole, zatímco se nám nahoře připravovalo ležení.  Pak jsme se ubytovali a šli si ještě něco zahrát aby jsme se správně unavili. Když jsme propustili vlčata ke spánku, zavládl dole klid a pohoda.

Ráno jako obvykle začali někteří co nemohli dospat budit ostatní, takže nakonec jsme museli poslat většinu vlčat dolu. Bohužel hlásky některých malých jedinců jsou opravdu silné :-(. Po budíčku rozcvička, snídaně, a pak zase něco v chatě neboť začalo pršet. Také jsme se dali do čtení jedné z místních knížek a po dešti zas hry na hřišti. Při ní se na blátě předváděli moc pěkné pohybové kreace ať už od dětí či chytačů. Po obědě už bylo lépe, tak jsme se vydali prozkoumat okolí. Zabitkovali jsme, potkali po několikáté ten samý oddíl, zase něco zahráli a vyzkoušeli Zebrovi šifřičky. Po cestě zpátky jsme dostali upozornění, že jsme přešli přes soukromý pozemek. Část z nás byla tak zmatená, že zpátky netrefila, ale nakonec jsme úspěšně dorazili.

V chatě již byli připraveny chlebíčky i cukroví a tak se za zvuku kytary začal připravovat slavnostní večer, čili hlavně dobalovat dárky. To samozřejmě trvalo nejdéle jako obvykle Daliborovi, který tím tradičně zdržoval.  Samozřejmostí už je sázení o chlebíčky, pak už koledy, povídání a samozřejmě vlčácký slib. A pak už jíme, zpíváme pouštíme lodičky a nakonec došlo i na rozdávání dárků. Těch bylo letos opravdu hodně, tak muselo rozdávat mnohem více vlčat. A na závěr samozřejmě Karpaty. Při nich trpěli hlavně příšery, neb terén byl vskutku náročný a někteří skautíci skutečně záludní. A tak o boule a naraženiny u vedoucích nebyla nouze. A hlavně proto, že chlebíčky došli měli jsme ještě půlnoční koncert před chatou.  A pak hurá do spacáků

Protože jsme kluky včera řádně unavili, nebyl tentokrát problém s buzením před budíčkem tak výrazný. Místo rozcvičky jsme se pustili do balení, snídani si dali ze zbytků cukroví a pak vyhnali vlčata na další hry ven, zatímco skauti poklízeli vevnitř. Pak jsme předali chatu, potrestali pár zlobilů s petardami a hurá na vlak.