Protože byl loňský puťáček fajn, rozhodli jsme se letos ještě trošku přitvrdit. Původní plán na Alpský trek padnul, protože překvapivě bylo všude strašně moc sněhu, což je smutné, když jsme museli zrušit zimní táboření pro změnu pro jeho nedostatek. Rozhodli jsme se tedy pro známé a bezpečnější Slovenské končiny. Bohužel i počet účastníků se pro nemoci postupně snižoval až jsme nakonec zůstali v sestavě na jeden stan + Makrelova rodina. Tím pádem se nám ale zase zjednodušila doprava, neb jsme se vešli i do jednoho auta.
Vyjeli jsme ve středu večer. Při nákupu nás Ham neustále přesvědčoval, že prý máme málo jídla a dokládal to třeba tím, že sám sní 6 bochníků chleba za den. A tak jsme toho pak táhli mraky a spoustu chleba i dalšího přivezli zpět. Že pak dlabal úplně nejméně ze všech už asi nikoho nepřekvapilo. Pak jsme se ještě museli trošku zkoordinovat z Makrelou a vyrazili jsme po dálnici směr Slováč. Okamžitě v autě nastal boj o to, kdo bude ovládat audiosystém, protože každý chtěl pouštět tu svou muziku. Ale cesta je to dlouhá, tak se stejně vystřídali všichni. Krátce za Slovenskou hranicí jsme zakempili v lese abychom si před cestou pořádně odpočinuli.
Ve čtvrtek jsme se vzbudili celkem pozdě, posnídali a vyrazili směr Donovaly. Po krátké zdravotní pauze jsme dojeli v době kdy se Makrela s rodinkou už chystali vyrazit. My jsme se také rychle připravili a když už jsme chtěli vyrazit, tak se začal Ham převlíkat a balit. Takže jsme nabrali hned na začátku hodinové zpoždění :-(. Když jsme konečně vyrazili, cesta nás vedla do kopečka kolem sjezdovek a dále po značce na Kozí Chrbát. Ač předpověď slibovala pěkné počasí foukal velmi silný vítr a tak chůze po hřebeni nebyla vůbec snadná. Nakonec jsme se dostali až na vrcholek a z kopce už pak se dalo padat se sněhem, takže jsme se brzy dostali do Hiadelského sedla, kde jsme chtěli přespat. Zcela typicky se nás tam sešlo spousty čechů, místní už asi byli o dost dál.
V pátek jsme se rozhodovali jestli se vydáme na hřeben, nebo zvolíme nějakou méně náročnou variantu. Mára jako nejslabší člen výpravy byl pro hřeben, což je správný skautský přístup, takže ani Hamovi protesty nepomohli a vyrazili jsme opět do kopce. Tedy až po nezbytném hodinovém upravování solárního panelu, aby bylo dost energie pro telefony, které měli kluci výjimečně povolené aby se rodiče nabáli. Ale když někdo používá iMessage a nemá zapnutý datový roaming, tak to moc rodičům klidu nedodá :-). Přidal se k nám Tygr, neb zbytek jeho rodiny se rozhodl pro ústup do údolí. Po cestě si pak s Márou vyměnil batoh, aby mu trošku pomohl. Výstup byl docela náročný a bylo vidět, že nejsme zvyklí moc chodit, ale naštěstí vítr trochu polevil a tak jsme se postupně sunuli dál a dál. Zde se projevil jako nejsilnější jedinec výpravy Ham, který rychle zmizel vpředu, my jsme ho pak postupně následovali. Po sněhu se šlo celkem v pohodě protože byl umzlý a vyfoukaný a příliš se nebořil. Když jsme vystoupali n Prašivou, byl už pomalu čas oběda, tak jsme si něco zakousli. Pak jsme pokračvali dále a užívali si krásného počasí i prostředí. Bohužel postupně začalo být zřejmé, že do plánované chaty nedorazíme, navíc jsme dostali informaci, že je beznadějně plná. Navíc se sníh začal bořit, což dále zpomalovalo náš potup. Trošku mě překvapila SMS od Máry, který toršku zaostal: „Ja sjel dolu buhuhu :-(„, ale vylezl zas nahoru a tak jsme mohli pokračovat. Nakonec jsme volili mezi variantami a) jít dál, i když dojdem za tmy (musíme, určitě tam bude wifi) b) přespat na sněhu na hřebeni (v žádném případě, bude zima) a c) ustoupit také do údolí. C nakonec zvítězilo, budeli tam prošlapaná cesta. Ta sice nebyla, ale bylo zřejmé kudy vede a sestup zasněženým úbočím byl až překvapivě rychlý. Po cestě jsme narazili na medvědí stopy a tak jsme přemýsleli jestli vlastně medvěda potkat chcem či ne. Po značce jsme se dostali pod úroveň sněhu, kde jsme se i přes Hamovi protesty rozhodli utábořit. On prosazoval ať jdem až do vesnice, ale to jsme zamítli. Tak se nám alespoň pomstil strašlivým útokem, o kterém prohlašovali, že to ještě nic nebylo. Kdo tam ale byl, tak na to asi do smrti nezapomene :-(.
V sobotu jsme se nejdříve museli rozhondout kam dál. Počasí nebylo z nejpříjemnějších a tak jsme nakonec zvolil cestu podhůřím zpět do Donoval. Bylo to vlatně horzně fajn volba, šli jsme nádhernou opuštěnou krajinou a ani nám moc nevadilo, že každou chvilku pršelo. Večer jsme se utábořili pod stromečkem hned vedle cesty a nechali si posledních pár kiláků až na neděli.
V neděli jsme vstali netradičně brzy ( i když taky po tradičních 12h spánku), prohlédli si místní lázeňské středisko se zamrzlým vodotryskem a přes údolí se dostali zpět do Donoval. pak jsme se vyrazili podívat do Tatralandie, kterou jsme nakonec sice našli, ale díky uzavřené venkovní části nakonec prohlásili největším zklamáním ve střední evropě. A pak už jsme vyrazili směrem ku Praze, s malou zastávkou v Pizzěrii, kde si Mára objednal Pizzu plnou rajčat, což nejvíc překvapilo asi jeho samotného. A pak už jen dlouhá cesta domů, kde jsme ještě stihli na dálnici vrátit Tygra jeho rodičům.
