Po delší době se vydáváme na tábořiště u řeky Střely. Sešlo se nás jen deset. Jeli jsme vlakem přes Plzeň do Mladotic a cestu jsme si krátili hraním na kytaru. Od vlaku nás čekala dlouhá cesta a s hrou, co jsme během ní hráli, se ještě prodloužila. Během přestávek jsme si losovali postižení například musíš nést batoh někomu jinému, chodit mimo cestu, jít poslepu, koukat se pod nohy, dělat, že všechny nenávidíš atd. Z nich jsme se plněním různých úkolů mohli léčit. Při této hře byl nejzákeřnější Florián, který si nechal nést batoh a nechtěl se nechat vyléčit. Došli jsme k řece, tu jsme museli přebrodit. Voda nám sahala jen po kotníky, ale byla hodně studená. Na druhé straně už na nás čekalo tábořiště. Bylo tam prázdno, tak jsme se mohli nastěhovat do srubu, co tam stál. Všichni jsme se do něj nevešli. Večer nám Dalibor přečetl šedesát slov a my jsme si jich měli co nejvíc zapamatovat. Během výpravy se nás na ně několikrát zeptal. Další den jsme závodili v cvrnkání tenisáku nosem, stavěli poslepu za pomoci jednoho vidoucího různé stavby z klacků. Večer jsme hráli hru, při které se někdo schoval v lese, krátce blikl baterkou a ostatní ho šli hledat. Bylo vtipné poslouchat ostatní, jak chodí kolem vás a právě schovaného. U ohně jsme měli ten večer společnost. Přišli dva trempové a dělali si kuře. To někteří ocenili neb jsme celou výpravu jedli vegansky. V pondělí nás ráno musel opustit Chobotnička. Dopoledne jsme se vydali každý zdolat, v časovém limitu dvě hodiny, tři co největší vrcholy a nemohli jsme chodit spolu. Po tomto výletu nás opustil i Míša, takže nás zbylo osm. Pak se hůře něco hrálo třeba taková šiškovka. I tak jsme si zbytek výpravy užili.
Podzimky 2019
Chobotnička dostal jako postižení nenávist, když ho někdo položí na lopatky, tak bude vyléčen. O to se právě Viktor pokouší.
Viktor léčí Nebozeze. Musí mu nést pět minut jeho batoh. Naštěstí si pro to vybral pauzu, tak mohl svůj odložit.