Letos jsme se o podzimní prázdniny podívali na Medvědí kemp nedaleko České lípy. Vlakem se tam jede celkem dlouho a se zpožděním ještě déle.
Konečně jsme vystoupili na nádraží v Zákupech. Tam se kluci dozvěděli, že nejeli vlakem, ale letěli letadlem a to na nejbližší letiště pod Everestem. Po tomto oznámení jsme si nahodili batohy na záda a vyrazili do Medvědího kempu. Cestou jsme si dali oběd, trochu zabloudili a na konci cesty slézali strmý skalnatý svah. Od něj to bylo už jen kousek.
Na Medvědím kempu bylo naštěstí prázdno. Takže jsme měli jeskyni na spaní jenom pro sebe. Nechali jsme v ní batohy a šli hledat průvodce po Everestu. Kluci plnili úkoly obyvatelstva Namche Bazar a za ně pak dostávali rady kudy se mají vydat za průvodcem. Jakmile jsme měli průvodce, šli jsme se navečeřet.
V noci jsme se postupně všichni poztráceli v nám neznámé Himalájské krajině. Naštěstí vždy, když se někdo ztratil, měl u sebe baterku. Tou mohl jednou bliknout a ostatní ho mohli jít hledat. Až na Adama jsme se našli všichni. A potom, co jsme řekli Adamovi ať rozsvítí baterku, jsme našli i jeho.
Druhý den jsme posnídali tradiční chleba s marmeládou. Dopoledne si zahráli pár her na loučce a po obědě vyrazili na první úsek cesty na vrchol Everestu. Po cestě nás zastihla mlha. Kluci měli za úkol projít poslepu kamenným tunelem bývalého vodního náhonu. Bylo potřeba si dát bacha na nízký strop, ale jinak se to dalo. Následovalo blbnutí u jezu a hra Boj o šátek.
Večer byl tentokrát klidnější. Hráli jsme oblíbenou hru Asociace a zazpívali si nějaké písničky. Samozřejmě za doprovodu Daliborovy kytary.
V pátek se dopoledne odehrála velká šišková bitva. Která nás tak bavila, že jsme ji hráli až do oběda. K obědu jsme si dali rizoto. Dalibor tvrdil, že rýži bez varných sáčků neuvaříme. Chobotnička si s tím však poradil a bylo to moc dobré. Po poledním klidu následovala aklimatizace. Kluci běhali na stanoviště, kde museli hodit kostkou požadované číslo. Jakmile to udělali všichni z týmu, běželi na další stanoviště. Tam se proces opakoval. Až na to, že měli hodit jiné číslo. Celkem byly asi čtyři stanoviště. Bylo to náročné. A trvalo to dlouho, ale nakonec to všichni zvládli a mohli jsme stoupat víš k vrcholu. V cestě nám pro změnu stála skála, kterou jsme museli slanit a obejít.
Večer proběhla plíživka a přijel za námi Sebík.
V sobotu jsme vyrazili na další výlet do okolí. A konečně tak dosáhli vrcholu Everestu. Nebylo to ale vůbec lehké. Těsně pod vrcholem nám totiž začal docházet kyslík. Tak jsme si ho museli předávat a v době, kdy jsme ho neměli, stát na místě. Na vrcholu jsme si za silného větru dali oběd. A po něm vyrazili zpět do kempu.
Tam si vyzkoušeli ještě slaňování přes převis.
Na večer nám Sebík připravil těsto a věci na výrobu pizzy. To bylo od něj moc hezké. Každý jsme si udělali jednu a dali ji na rošt nad ohněm. Chvíli to trvalo než se upekla, ale byla moc dobrá. Po ní jsme snědli ještě Diskotéku a úplně přejedeni jsme poslouchali Dalibora jak nám čte povídky. Potom jsme si zazpívali večerku a šli spát.
V neděli jsme si co nejrychleji zabalili, uklidili a vyrazili na vlak.