Pro dubnovou vypravu jsme zvolili Sazavske brehy, neb jsme tu jiz dlouho nebyli a pocasi ne uplne suprove davalo nadeji, ze tam jeste nebudou davy lidi. Puvodne mela probehnout strediskova akce, ale na posledni chvili byla odlozena na podzim, takze jsme tak trosku zaimprovizovali. Uz ve vlaku jsme potakli sousedni oddil Stoparu, kteri resili problem velmi podobne. Moc se k nam ale nehlasili, protoze se nam podarilo obsadit volnou plosinu a vlcata se razem skamaradila se skauty a chytili jejich sebevrazedne napady. I kdyz Martin zavreny v uzkem prostoru z bandou vlcaku asi mel fyzicky navrch celkem v klidku, jejich zvukove signaly byli naprosto spolehlive odrovnavaci a brzy ho udolali.
Hned jak jsme vystoupili, objevili jsme uzasnou atrakci, kde jsme se chteli vyblbnout. Bohuzel nas jakysi pan upozornil, ze to je vaha na nakladaky (coz jsme asi vedeli, nejsme tupouni) a at tam odtud vypadnem, ze to rozbijem. Nejsem si jist, jak jsme to meli provest, ale radeji jsme sli, nestojime o zbytecne konflikty. Mezitim bohuzel nekteri jedinci usoudili, ze je ftipne strkat kamarady do bahna a tak se strhla celkem velka bitka. Prebytecnou energii jsme urychlene usmernili nekolika pohybovyma hrama, a pak se jeste presunuli kousek dal na skupinovou vybiku. Zde se deli opravdu neskutecne veci, a jak nekdo muze mit takove nehorazne stesti to jsme nikdo nechapali.
Pri sestupu do udoli nas zastihl prvni mirny destik, ale vesele jsme to ignorovali, bo jsme skauti. Skauti dokazovali svou muznost skokem pres potucek, ale ani vlcata s tim nemela zadny problem, tak to asi zas tak hrdinske nebylo. V druzne debate jsme dosli az k rece, kde se opet zacala resit problematika koupani, ale nakonec vsichni prekvapive dostali rozum. Asi uz nejsem ve svem oddile, ale nikdo se nakonec do vody neodvazil.
Pojedli jsme, dali trosku vodo praxe a zkusili si obratnost nad vodou, coz vypadalo mnohem nebezpecneji, nez to bylo, a nikdo s tim nemel zadne problemy, k velkemu smutku nas ostatnich. Kempeni na navigaci bylo fajne, i nejke jidelko se objevilo, ale museli jsme postupovat dale, nebylo moc casu. Strhla se mensi bitka i pri prekracovani nahonu, ale opet spis symbolicka a tak jsme mohli zamirit pod Zampassky most. Zde si kluci zkusili odhadnout/zmerit vysku teto krasne kamenne stavby, ale moc jim to neslo.
Cesta nas pak zavedla ke stolam, kde me cekal narocny ukol aby jsme se dostali tam kam se smi maximalne po peti a az od 12 (oficialne dokonce 15) let. Skautici i vlcatka nakonec byli prohlaseni za schopne, dostali helmy, plaste a baterky (vsechno sotva stacilo, baterky byli na dvojice) a uz jsme poslouchali vyklad o stolach a o tom co nas v podzemi ceka. Nakonec jsme tam celkem prekvapive stravili trictvrte hodiny, coz me trosku nemile prekvapilo, prootze jsme tim prisli o planovanou vyhlidku nad rekou. Ale bylo to zajimave, a kazdou chvilku nekdo objevil zlato, alespon podle vykriku a holedbani se. Na druhou stranu nalezy to byli urcite zajimave. Zatopena svazna stola, i lezeni po zebricich kluky zaujalo, me zas hlaska Tadeasova, ktery dva zebriky nademnou ve chvili kdy jsem se uz nevesel mezi zebrik a strop zahlasil, ze tam uz to zacina byt opravdu uzke. No nakonec jsme prolezl a kdyz ja, tak uz i vsichni. Nahore jsme byli varovani, abych nespadli do jamy zpet dolu, ale byla jeste hezkych par metru uzkou skoroplazivkou, takze pad nehrozil. Na prohlidku jsme prudky tobogan do spodnich pater zakryli tadeasem, tak se chlapci mohli jit i podivat. Kazdopadne stola byla fajn a dostat kluky ven musel pruvodce az vyhrozovanim, ze uz opravdu zamyka. Venku jsme vratili vybavu, prostudovali drobnou vodni zvirenu a vyrazili do kopce pokryteho pruhy umeleho travniku a ruznymi zatravnovacimi koberci. Po ceste se podarilo nachytat Kozlika (nebo kterej chudak to byl, pamet mi uz vazne neslouzi) ze vzal do ruky hoooodne ostnatou vetevku sipku a pak jeste dlouho z toho byl nestastnej. Na louce jsme pak dali nejake hry a vyrazili rychlym tempem na vlak. To se jeste o poznani zrychlilo, kdyz jsme zjistili, ze je nadrazi o pul kilaku dal, nez se nam zdalo z mapy. Vlacek jsme ale stihli presne na cas, a ani se nikdo prilis nevycerpal, takze jim zbyla energie na blbnuti i na zpatecni cestu. Tak jsme je radeji vratili rodicum, alespon do pristi schuzky
