Samozřejmě se kluci také spoustu věcí naučili, i když je sporné, zda to vždy bylo to co jsme my chtěli. Praxi roztodivnou doplňovala ještě odborka z lesní moudrosti s názvem WA-DŽI-WED. Ta byla jak mimořádně oblíbená, tak také složitá a dosáhli na ni jen ti nejzdatnější.

Pokračování CTH

 Po vstupu do Egypta, při kterém byli ti bez licence doslova obráni úplatnými celníky byli zavoláni k umírajícímu kolegovi. Ten ve smrtelné agonii prozradil mladým archeologům tajemství o zemi vysoko proti proudu, kde jsou pozůstatky slavné civilizace, ale i o kletbě a temných bojovnících, kteří střeží zlo jež odtud vychází. Za podpory Spirita, tak vyvolal paniku, a někteří odvážlivci chtěli i utéci. Přesto byli nuceni utkat se v podivných soutěžích o přízeň egyptských božstev, a vydat se zničit temného faraona, který otravoval celý kraj.

Brzy se projevilo, že znalost tohoto tajemství je skutečně nebezpečná, již první noc se zjevil jeden z temných bojovníků a zanechal nám pohrdlivý vzkaz s varováním, abychom se ani nepokoušeli tam dostat neb cesty jsou náročné a ONI nám v tom ještě budou bránit. Ač se včerejší obavy v dením světle zdály přece jen mnohem menší, bylo rozhodnuto okamžitě přemístit tábor. Nastalo rychlé balení a skládání věcí. Protože to bylo nečekané a neměli jsme najmuto dostatek nosičů, museli většinu věcí táhnout archeologové sami. Bylo to skutečně náročné a hned zpočátku to důkladně prověřilo sílu a odhodlání mladých dobrodruhů. Navíc nás brzy postihl první problém z nezkušenosti. Při přechodu přes poušť většinu oslepilo sluníčko, odrážející se od písků. Navíc docházela voda. Průvodci věděli o rokli, kde se voda nachází, ale pro většinu karavany by cesta k ní byla nebezpečná. I vydali se pouze naši odvážlivci i přes svoji slepotu za záchranou pro všechny. Někteří rozvážně, jiní bezhlavě, ale všichni s vírou že uspějí a vodu získají. Hardy dokonce zkusil odvážný skok do hlubin. Jiní byli z vody tak nadšení, že se v ní brodili pár minut. Kenny zase zkoušel vodu dostat z vlhkého písku, než zjistil, že hned vedle je nádrž, kde je vody dostatek. Furáč, kterému se nějakým zázrakem podařilo neoslepnou a teď své postižené kamarády navigoval, si rval vlasy a vykřikoval, že je lepší bejt slepej, než se na to muset koukat. Je pravda, že někteří záludnosti cesty pro vodu zvládli skvěle, ale po cestě zpátky se vydali úplně jiným směrem, a nepomohlo ani zoufalé volání jejich navigátora, který na ně trošku zapoměl. To moskyt se po procházce vodou štastně vrátil, ale vylil svou nádobku zcela mimo nádrž, v které se voda schromažďovala. Po štastném návratu s vodou, jsme museli ještě zabezpečit tábor proti chlasdným nocím rozděláním ohně. I to mohl být náročný úkol, ale zvládli jsme jej s přehledem.

Následoval den klidu. který byl oživen pouze vtipným zavěšením map na bránu tábora, kam jsme se pro ně museli dostat. Byla to docela legrace. Jen byla škoda, že mapy nebyly ještě o pár centimetrů víš. Pak již začalo jít do tuhého. Krajem se potulovaly tlupy temných bojovníků, a bylo jen otázkou času, kdy nás nějaká objeví. Tak bylo vždy narychlo zbudováno opevnění a bdělé hlídky byli připraveny vyvolat poplach při sebemenším náznaku nebezpečí. Několikrát jsme museli zlikvidovat osamělé temné jezdce, aby nás nenašli. Boje to byly krátké ale urputné. Také jsme často trénovali boj, abychom byli připraveni. A pak nás objevili! Průzkum temných bojovníků objevil naše stopy a početný houf se nás jal pronásledovat. Zbývalo pár minut. Opevnění rostlojako z vody, ale byl to nepříjemný pocit, že nás můžou v každé vteřině napadnout. A najednou tu byli. Rychle jsme se poschovávali v provizorních krytech, nabili všechny zbraně a připravili se k tuhému boji. V něm bylo mnoho našich zraněno. Nejvíce zranění utrpěli ti, kdož se zbaběle schovali do téměř dokonalých krytů a na obranu téměř ani nepomyslili. Byl to tragický omyl a stál nás mnoho prolité krve. Ovšem i ti co se hrdině bránili, neodešli bez zranění. Nakonec jsme se ubránili a poslední zbytek temných jezdců byl zahnán na útěk. Uklidili jsme tábor a pečlivě skrývajíce své stopy, opustili jsme toto neblahé místo.

Území ovládané temným faraónem a jeho šílenými uctívači se postupně rozšiřovalo. Jeho moc rostla a vždy se našlo dost šílenců, kteří buď dobrovolně, nebo z donucení stávali se jeho služebníky. Fanatické sekty šířily krajem hrůzu. Rabování, plenění, mučení a zvrhlé obřady byly na dením pořádku.
Nyní jsme již byli v hlouby postiženého území atmosféra byla opravdu děsivá. Celý kraj jako by se dusil pod pokrývkou strachu. Přesto se našli lidé ochotní nám pomoci, nebo alespoň poradit. Tak jsme se dozvěděli i o chystaném obřadu, který měl oživit mrtvé, aby posílili armádu temných bojovníků. Rozhodli jsme se jim v tom zabránit a studium starých spisů nám brzy prozradilo jak. Ten nápad se však mnohým nezdál, protože byl nebezpečný. Nakonec jsme se ale stejně rozhodli správně. Zlu je třeba se bránit už v jeho počátcích. Ač silně poznamenáni strachem a nejistým výsledkem, vydali jsme se přes silný liják nocí k obřadnímu místu. Někteří jedinci napětí nevydrželi. Přesto projevili dostatek odvahy a raději zůstali sami v lese, než aby ohrozili úspěch této mise. To už jsme viděli pochodně a podivné postavy kolem nich. Obřad se blížil k tomu nejdůležitějšímu. Ve chvíli, kdy se mrtví začali probouzet, nadešla naše příležitost. Jídelními miskami, lžícemi a dalšími lomozivými nástroji, které jsme předtím jen se značnými obtížemi propašovali mezi hlídkami, a za pomoci prastarého rituálního tance jsme zahnali mrtvoly tam kam patří a dopřali jim klidné spočinutí. Samozřejmě jsme se nesměli nechat zastrašit ani od již oživlých mrtvol ani od těch, kdo se je oživit pokoušeli. Naštěstí jsme proti nim byli chráněni a nemohli nám dočasně ublížit. Když však kouzlo pominulo, vrhli se na nás a my jsme se museli spasit útěkem. Mnozí při bezhlavém úpku ztratili své vybavení, někteří utrpěli značné šrámy, ale přes pesimistické předpovědi se vše podařilo a nikdo nebyl vážně zraněn.

Další ze zkoušek měla opět spojitost s vodou. A taky s ohněm. Bylo potřeba přepravit oheň na druhý břeh a zde jeho světlem zažehnat zlé síly. Nejprve ale museli ukořistit posvátný oheň, který byl schován ve vodní svatyni. Zrychlený přesun do svatyně a zpět byl pro mnohé skutečnou zatěžkávací zkouškou, a vztahy v družinkách byli díky tomu napjaté. Přesto žádné ztráty nebyli, jen první šediny se tu a tam objevily. Někteří se zkoušeli nedobrovolně koupat již při získávání ohně, ale většina to rozumně nechala až do rybníka. Postavit nějaký vor či co, nebyl pro většinu problém, ale pochopit, že bez dostatku suchého dřeva řádnej oheň neudělaj už dalo zabrat. Někteří zoufalci foukali do žhavého uhlíku a svolávali kamarády na druhém břehu ať hned dodají dřevo. Takovýto postup však ke kýženému výsledku samozřejmě nevedl. Jiní i ty uhlíky rovnou utopili a tak se všichni spíš vraceli než aby úspěšně něco převezli. Někteří se zkoušeli i utopit a dokonce mě donutili několikrát překonat vodní hladinu i s kamerou. Také byl k vidění obrovský planoucí vor, ke kterému se dalo jen těžko přiblížit, natož ho někam vézt. Smutné je, že po přepravě dle všech zákonitostí hořet přestal a začal tradiční boj o jeho život. Nakonec se však podařilo a zaplál první oheň v zemi mrtvých. Druhý ho následoval s odstupem. Třetí skupina, ač již neměla šanci na umístění, a přeprava se nedařila, se vzdát nechtěla, ač je k tomu Spirit vyzýval, a dál tvrdošíjně bojovala.