Zimni táboření 2017

(3.-5.3.2017 – autor Zebra)

Minulý rok se zimní táboření nakonec neuskutečnilo, a tak bylo bezva, že letos bylo na zimní táboření sněhu relativně dost.

Jeli jsme do Jizerek. Jak jsem se nedávno dozvěděl, tak Kikimora má hory hodně nachozené, a tak celou akci organizoval. Ač jsme původně měli jet vlakem, tak kvůli nevhodným časům nedělního odjezdu bylo rozhodnuto, že pojedeme autama. V pátek jsme se u klubovny sešli já, Kikimora a Cyril a později dorazil i Tygr a Jimmy s autem. Jeli jsme nakoupit. Po nákupu se k nám přidali i Dalibor s Klíštětem, a tak jsme byli v plné sestavě.

Dorazili jsme na místo a podle Martinova odhadu nás čekala asi hodina cesty do jeskyně, kde jsme měli přespat. Ani nemůžu posoudit, na kolik byl jeho odhad přesný, ale řekl bych, že se plus mínus trefil. Šli jsme na Paličník. Šli jsme sněhem a místy dokonce potokem. Když jsme došli na místo, kde měla být jeskyně, rozešli jsme se ji hledat. Po chvíli už měl každý za sebou alespoň jeden propad do sněhu, alespoň do půli stehna. Martin, který jediný tušil, jak to má vypadat a kde to má být se nám na delší dobu vzdálil a vrátil se s tím, že jeskyni našel. Když jsme tam všichni došli, neudělali jsme o moc navíc, než bylo nutné pro to, abychom mohli jít spát.

Ráno se nikomu ze spacáku samozřejmě nechtělo a tak nám vstávání trvalo. Po snídani, při které jsme si dopřáli i skoromáslo jsme se vydali na vrchol Paličníku, kde jsme viděli trasu, která nás ten den čekala, jako na dlani.

Vrátili jsme se do jeskyně, dobalili jsme věci a vyrazili jsme, směr Jizerka. Po prvních pár set metrech nás chůze sněhem přestala bavit, a tak jsme šli trapně po silnici. U chaty Smědavy jsme si dali oběd, měli jsme takové bagetové sandwitche s rajčaty. Po krátké přestávce jsme se s vědomím, že jsme asi tak ve čtvtině cesty vydali nahoru. První část cesty jsme šli vedle běžecké stopy, a proto jsme museli jít za sebou, abychom jim to neničili. Pak následovala ta strmější část cesty. Když jsme došli nahoru, tak jsme si ve zdejším přístřešku na mapě ověřili, že skutečně nejsme ani v polovině cesty a šli jsme se podívat na vrchol na vyhlídku. Z Jizerky dolů jsme už nešli po cestě, a tak alespoň pro mě přestávala mít snaha o sucho v botách jakýkoliv smysl. Když jsme dorazili opět ke Smědavě, doplnili jsme vodu a dopřáli jsme si každý jeden borůvkový knedlík. Pokračovali jsme dál v cestě, cíl byl dojít na Smrk. Cesta byla v pohodě, ale nebudu se mýlit, když napíšu, že každému dal zabrat závěrečný úsek. To byl kilometr cesty, na kterém jsme nastoupali nějakých 200 výškových metrů. Pořád se zdálo, že horizont už je na dosah a on se vždycky ještě o trochu vzdálil. Nahoře pod rozhlednou jsme se zabydleli v takovém doupěti, kde jsme se seznámili s dvěma kluky. Uvařili jsme večeři – těstovinový salát s tuňákem, zaplakali nad mokrým oblečením a botami a jeden z nás se plynule přesunul do spacáku.

Ráno jsme opět celkem profelili, k snídani jsme měli vovesnou kaši s dobrotama. S vědomím, že se ten den moc nenadřeme jsme se vydali dolů. Po celkem obtížné cestě terénem, při které chudáka Klíště bolelo koleno jsme došli na celkem pěkné lesní cesty, po kterých jsme v klidu sešli dolů.

Dole jsme se rozdělili, Dalibor, já a Jimmy jsme šli pro auta, Cyril s Tygrem pro vodu a Tadeáš s Martinem začali vařit.

K obědu byl nakonec speciální druh rizota bez rýže, protože nám ve vařiči došla šťáva a nestihli jsme přivést vodu k varu, abychom uvařili rýži. Takže jsme si dali jen cuketu, tuňáka a žampiony s chlebem. Ač to může znít příšerně, tak to bylo dobré. Po obědě jsme už jen dořešili, kolik má komu kdo zaplatit a vyrazili jsme na zpáteční cestu autem.

Sice to nebyl přechod (nevím proč, ale říkal to Martin) ale zdolali jsme dva nejvyšší vrcholy Jizerek. Myslím, že se zimní táboření povedlo, že si ho všichni užili a že ti, kteří ho zatáhli prohloupili.

(fotek je malo a nic moc, nejak jsem na foceni nemyslel, snad nekdo nejake prida.)

Napsat komentář